Neustálý tlak evropských orgánů na snižování emisí spalovacích motorů začíná dusit unijní ekonomiku a vážně ohrožovat automobilový průmysl. Evropská unie se dostává do fáze, že nejenže přestává ekonomice i životnímu prostředí svými zásahy prospívat, ale doslova začíná škodit. Nastal čas se tomuto vývoji razantně postavit. Musí zaznít zřetelné a hlasité DOST.
Nesmyslné nekonečné zpřísňování emisních limitů
Požadavky, které přináší emisní norma Euro6 a její připravované další zpřísňování, je zapotřebí smést se stolu. Limity, které byly stanoveny předešlými vydanými normami Euro1 až Euro5, jsou dle odborníků zcela dostatečné. Dovedly nás k tomu, že množství škodlivých emisí vypouštěných do ovzduší dnešními vozidly se již naprosto minimalizovalo. Jsou pouze zanedbatelným zlomkem toho, co vozidla produkovala před rokem 1993. Shrňme si stručně uplynulý vývoj a podívejme se na konkrétní data:
Vše začalo právě před padesáti lety. Nikoliv v Evropě, nýbrž v USA, Kalifornii. Tam byla přijata vůbec první emisní norma. V Evropě se tak stalo až o tři roky později, kdy první emisní evropskou normu přijala Evropská hospodářská komise v roce 1972. Číslované emisní normy EURO, tak, jak je dnes dobře známe, spatřily světlo světa v roce 1993, kdy byla vydána norma Euro1.
Právě od roku 1993 se požadavky na limity oxidu uhelnatého (CO), uhlovodíky (HC), oxidy dusíku (NOx) a pevných částic (PM) začaly podstatně zpřísňovat. Od normy Euro2 z roku 1996 se zvlášť stanovovaly limity pro naftové a zvlášť pro benzínové motory.
Jak se postupně zpřísňovaly limity u benzínových (CO/HC/NOx) a naftových motorů (CO/HC/NOx/PM) (vše v gramech na 100 km) je vidět na těchto datech:
Euro1 benzín 316/./. nafta 316/./.
Euro2 benzín 220/./. nafta 100/./.
Euro3 benzín 230/20/15 nafta 64/56/50
Euro4 benzín 100/10/8 nafta 50/30/25
Euro5 benzín 100/10/6 nafta 50/23/18
Euro6 benzín 100/10/6 nafta 50/17/8
Pro zajímavost: Jak na tom byla s CO, resp. HC, resp. NOx socialistická vozidla? V gramech na ujetých 100 km, městský provoz: Škoda 105 uváděla 850/230/120, Favorit uváděl 660/190/240, VAZ 1320/300/180 a Trabant 4050/2340/30.
Evropské orgány pod vlajkou ekologie tlačí výrobce automobilů k tomu, aby opustili tradiční pohon zajištěný spalovacími motory a nahradili jej alternativními zdroji. Očekává se nástup elektromobilů. Je však elektromobil ekologičtější než automobil se spalovací pohonnou jednotkou?
Jsou elektromobily ekologické?
Odpověď na tuto otázku může být pro mnohé překvapivá. Ne! Elektromobil zatím ekologičtější rozhodně není a dlouho asi nebude. Jestli někdy vůbec bude. U elektromobilu platí rčení o tom, že tu stovku ušetříme, i kdyby to mělo deset tisíc stát ... Existují tři základní faktory, proč tomu tak je.
Prvním faktorem je jeho vlastní výroba. U každého výrobku lze obecně stanovit tzv. ekologickou stopu. Ta vychází především z energetické náročnosti jeho výroby. U elektromobilu je výroba více než dvojnásobně energeticky náročnější, než výroba srovnatelného vozu se spalovacím motorem. Přičemž největší vliv má na energetickou náročnost výroba akumulačních článků elektromobilu.
Druhým faktorem je vlastní pohon – elektrická energie. Pravda, samotná jízda elektromobilu neprodukuje žádné exhalace. Nicméně jde o to, jakým způsobem se elektrická energie nutná k dobíjení vyrábí. Elektrická energie je vyrobena zatím nejčastěji spalováním fosilních paliv, díky kterému i při současných technologických možnostech dostává životní prostředí řádně na frak. Dalším způsobem je výroba elektrické energie z jádra, které patří asi mezi nejekologičtější způsoby výroby. Tou poslední variantou je získávání elektrické energie z tzv. obnovitelných zdrojů. U nás je to především výroba fotovoltaickými solárními panely.
Solární panely. Ekologický fenomén dnešní doby. Kolik lidí se bije v prsa, jak se chovají díky solárním panelům environmentálně. Jaká je však ekologická stopa solárních panelů, to už většina „ekologů“ neřeší. Problematická je především jejich výroba. Podle některých studií připadá na jednu vyrobenou kilowatthodinu ze sluneční energie 978 g skleníkových plynů ... Samotné složení solárního panelu může též obsahovat nebezpečné látky a skleníkové plyny. Tedy i jejich likvidace bude za sebou zanechávat celkem slušnou ekologickou stopu, přičemž životnost panelů je max. 20 až 25 let.
Třetím zásadním faktorem, který dělá z elektromobilu méně ekologičtější variantu, je náročná likvidace samotného vozu, resp. jeho baterií. Bylo spočítáno, že v našich podmínkách elektromobil „dožene“ v součtu emisí z výroby a z provozu srovnatelný vůz se spalovacím motorem v cca 180.000 najetých kilometrech. Teprve s dalším počtem najetých kilometrů bude elektromobil ekologičtější. Ale to je pověstné kdyby ... Poněvadž životnost baterií je zatím cca 6 až 8 let.
Ještě nelogičtější je přístup EU k motocyklům
Emisní normy Euro se nevyhnuly ani jednostopým vozidlům. Od roku 2017 platí pro motorky emisní norma Euro4, která měla za následek vyřazení z prodeje celé řady nádherných tradičních strojů. Je pravda, že kromě podstatně přísnějších požadavků na emisní hodnoty, norma přišla s povinným zavedením ABS. Alespoň tento požadavek normy lze hodnotit pozitivně jako výrazný posun v bezpečnosti. Horší je, že se připravuje pro tento segment Euro5, tedy další podstatné zpřísnění limitů. Vzhledem k faktu, že v rámci všech ujetý kilometrů v Evropské unii nepřekračují motocykly ani dvě procenta, nemá tlak na další snižování emisních hodnot vůbec žádnou logiku a reálný smysl.
Má tedy smysl další zpřísňování emisních norem?
Další zpřísňování emisních limitů již nebude mít jak na životní prostředí, tak na zdraví občanů, reálný dopad. Zato na ekonomiku (často evropských) výrobců a jejich konkurenceschopnost v rámci celosvětového trhu bude mít dopad velmi negativní. Důsledkem budou velké finanční ztráty, které mohou vést až ke ztrátě jejich konkurenceschopnosti. Ty jsou již dnes vyvozovány nesmyslným tlakem na vývoj zbytečných technologií a zničujícím systémem pokut za překračování povolených limitů. Zato automobiloví výrobci, dodávající své výrobky mimo EU, nám budou škodolibě tleskat a zároveň si u toho mnout ruce ...
Kam se vytrácí svoboda
Smyslem veškerých evropských zákonných předpisů a norem by mělo být vymezení mantinelů našeho pomyslného hřiště. Zároveň by se jimi měla stanovit pravidla, v rámci nichž bychom se měli na hřišti svobodně pohybovat. Pravidla by měla být všem jasná, co možná nejjednodušší a nejsrozumitelnější. Měla by být svazující pouze do té míry, aby svoboda jedněch nezasahovala do svobody druhých. To, čeho jsme svědky ze strany evropských institucí, dostává ale úplně jiný ráz. V mnoha oblastech se již nevymezují mantinely hřiště, nýbrž se definuje koridor. Úzký koridor, nad nímž je instalována pomyslná trolej. A my jsme bohužel vedeni, bůhví kam, tímto koridorem zákonů a trolejí nařízení, směrnic a regulací, v nichž se už ani právníci neorientují. Mám obavu, aby nás ty evropské koridory značně omezující svobodný pohyb navíc nevedly k ekonomické propasti ...
V příštím roce nás čekají volby do Evropského parlamentu. Mysleme na to, až půjdeme k volebním urnám, že svobodu máme ve vlastních rukou. Doufám, že si zvolíme takové zástupce, kteří nejen výše uvedené, ale i jiné nesmyslné předpisy a regulace, již produkovat nebudou.